Mladá fronta DNES - Napijme se s příběhem

Jednou za čas se dostaneme i mimo skářský svět, napsali o nás v Mladé frontě DNES. 

Celý článek si můžete přečíst tady:

Jaroslav Dlab škrtne zapalovačem. Zasyčí to a z ústí sklářského kahanu vystřelí modravý plamen. Muž ve sklářských brýlích upevní spodní část lahve od vína do sklářského soustruhu a plamen se rozzáří do oranžova. Pár vteřin – řezná plocha se medovitě zataví – a je hotovo.

„Sklenici už jen stačí vytemperovat v peci,“ vysvětluje technologický detail Daniel Dlab, sklářův bratr, oba jednatelé firmy DT Glass. „Odstraní se tím vnitřní pnutí materiálu a sníží riziko, že se sklenice při případném pádu ze stolu rozbije.“

Wow efekt

Pojizerskému Železnému Brodu se přezdívá „sklářské městečko“ a Dlabovi jsou jedněmi z dědiců řemesla, které místní lidi živí od poloviny 19. století. Zpracovávají tu takzvaný borosilikát – tvrdé sklo s vysokým bodem tání, ze kterého vznikají nejrůznější umělecké předměty. Dekorativní lahve, sklenky, svícny, vázy, lampy, figurky, vánoční i jiné dekorace.

V roce 2009 se na sklářskou firmu obrátil výrobce svícnů. Zákazníka napadlo, že kdyby se obyčejná lahev od vína přeřízla napůl, z horní poloviny by vznikl efektní průhledný kryt svícnu včetně komínku. Sklárna tedy sehnala vinné obalové sklo a začala dodávat to, co zákazník žádal.

„Spodní poloviny lahví pro nás byly odpadem, který jsme vyhazovali,“ vzpomíná Daniel Dlab.

Takhle to šlo asi pět let. A pak přišel okamžik, který se u vnímavých a přemýšlivých lidí opakuje od počátku dějin. Čas od času se někomu najednou otevřou oči a řekne si: „A hele! Realita je vlastně úplně jiná, než se mi celou dobu zdálo!“

To, co jiní vyhazují

V odpadu z výroby svícnů prostě kdosi spatřil skleničku. Ta sklenička tam přitom celou tu dobu byla – stačilo si ji jen uvědomit. A přidat úplně jednoduchý krok: zatavit řeznou plochu tak, aby zmizely ostré hrany a ten, kdo se ze skleničky napije, si nezkrvavil rty.

Pro zkušené skláře hračka. A co víc – s velmi nízkou spotřebou energie.

Ve firmě tehdy ještě nikdo neznal termín „upcyklace“. Ekologové jím označují proces, ve kterém se nepotřebné věci mění ve znovupoužitelné produkty – na rozdíl od recyklace, kdy vyhozená věc slouží jen jako surovina.

Při upcyklaci stačí udělat malý krok a zdánlivý odpad přestane být odpadem. Získá nový smysl a vyšší kvalitu. Upcyklace šetří životní prostředí a pro přemýšlivé lidi je i filozofickým únikem z nesmyslného koloběhu spotřeby a vyhazování.

Sklo s příběhem

„Kde získáváte tolik materiálu?“ ptám se a Kateřina Hamplová z DT Glass se usměje. Začne vyprávět o garážích plných prázdných lahví, kvůli kterým by sousedé mohli skláře považovat za alkoholiky. Lahve jim schovávají příbuzní, přátelé, známí, ale i početní neznámí. Sklárna je odebírá také z vináren, barů a nočních klubů v celém kraji.

Lahve dnes skláři transformují hned ve tři výrobky.
Ze spodní části vznikne sklenice, která může být různě vysoká – záleží jen na tom, kde lahev přeříznete. Získáte buď nízkou „whiskovku“, dvoudeci nebo půllitr.

Z horní části se uřízne hrdlo a spodek se zataví, čímž vznikne druhá sklenice. A zatavením spodku zbytku hrdla vznikne efektní „panák“, neboli štamprle.

Vzpomínka na šťastnou chvíli

Upcyklované sklenice se na trhu stávají hitem hned z několika důvodů. Zaprvé oslovují generaci takzvaných hipsterů – mladších liberálů s nezávislým myšlením, se zájmem o nové technologie, hudbu, umění a ekologický přístup ke světu.

Zadruhé jsou takové sklenice cenově dostupné. Když je neopatrností rozbijete, nemusíte ronit slzy.

A konečně zatřetí: můžete si nechat vyrobit sklenice z vlastních lahví. Kromě dobrého pocitu si do výsledného produktu promítnete i příběh, který znáte jen vy. Víno, pivo nebo likér jste vypili při seznámení s partnerem, na oslavě narození potomka nebo při promoci.

Prázdná lahev neskončí v kontejneru. Zrodí se z ní sklenice, která vám bude šťastnou chvíli připomínat dlouhé roky – včetně nápisu, který vám na přání vypískují.

Vlastně je za tím dávná pravda asijských buddhistů:
„Nejde o to, jaká je realita, ale co v ní vidíme a jak si ji pro sebe interpretujeme.“

TEXT: Ivan Brezina
FOTO: Ota Bartovský – MAFRA